„Takže…“ Máma si odkašle, na chvíli odloží červené pero a ponoří se svýma očima hluboko do mých ve snaze propojit se se mnou, jak jen to půjde. „Jak se má Janet?“

V poslední době jsme tak nějak dospěly k téhle strategii rozhovorů o mých schůzkách s psycholožkou, jelikož je to ten nejjednodušší a nejuvolněnější způsob, na jaký jsme přišly. Zeptá se mě, jak se má Janet, a já v mé odpovědi o Janetině životě a náladě v podstatě zahrnu informace o sobě. Nikdy nemluvím o svých sezeních jako o sezeních ani jako o léčení mých problémů s duševním zdravím.

„Janet se má skvěle,“ odvětím a skoro vidím metaforickou vlnu ulehčení, která zalévá celé její tělo. Vždycky má velkou radost, když jí takhle odpovím, protože to znamená, že je se mnou všechno v pořádku a nechystám se zabít, zatím… Kčertu s tím, že jsem musela na konec předcházející věty automaticky přidat „zatím“.

„Opravdu?“ Mámin obličej září úlevou. „To ráda slyším! Nějaké zajímavé novinky?“

Skoro jako by to věděla, do háje! Nechtěla jsem o tom zrovna mluvit, ale stejně bych musela realitě dříve nebo později čelit, takže si to můžu klidně odbýt rovnou. „Vlastně ano,“ kývnu a její pohled nabere ještě víc na intenzitě, což je trochu děsivé a zastrašující, obzvlášť kvůli těm přísně vyhlížejícím brýlím s kočičími obroučkami. Zhluboka se nadechnu, poněvadž je šíleně obtížné vyslovit, co se právě chystám říct. „Bude se vdávat a stěhuje se do Londýna.“

Mámin výraz se rapidně změní a teď není v jejím obličeji snad žádná emoce, což je strašidelné. Konečně nasadí ustaranou grimasu, postaví se a přistoupí ke mně, aby mě vzala za ruku.

„To mě mrzí,“ praví empatickým hlasem a tohle je jeden z těch velkých okamžiků, které mě nutí litovat každého špatného slova, co jsem kdy o mámině věčné zaneprázdněnosti řekla Janet. Pouhý dotyk její dlaně, ač trvá jen deset sekund, mi dodává sílu a já vím, že by mě měl udělat dostatečně silnou.

„Je to její život,“ řeknu otupěle. „Zaslouží si žít ho naplno. Vdát se a založit rodinu.“

„Ach můj bože, ona je taky těhotná?“

„Ještě ne, ale určitě bude chtít aspoň jedno dítě.“ Popravdě řečeno, myslím, že by byl hřích nemít děti, když jste tak milá, chytrá osoba, kterou každý musí opravdu milovat. Nechávat si tyto báječné geny pro sebe by bylo poněkud sobecké a nespravedlivé, obzvlášť vůči budoucím generacím.

„Proč se ale musí odstěhovat?“ Zmatek v mámině tváři mě zabíjí. „Měli bychom si s ní o tom s tvým otcem promluvit? Snad bychom ji přiměli k rozumu. Nemůže opustit své pa-….“ Zarazí se těsně před tím, než vysloví slovo „pacienty“, rovněž jedno z kategorie „to-v-našem-domě-nikdy-nezmiňujeme“. „Nemůže tě takhle opustit.“

Zavrtím hlavou, neboť opravdu nechci, aby se mí rodiče pokoušeli přesvědčit Janet, že je chyba se odstěhovat. Nikdy bych si neodpustila, že jsem jim dovolila přinutit mou naprosto zlatou psycholožku udělat něco jiného, než co si pro sebe sama vybrala. „Může si dělat, co chce. Ty taky můžeš dát výpověď.“

Její oči se stáhnou do úzkých štěrbin a hlas se jí zvýší. „Ale to bych nikdy neudělala! Já vím, co je to zodpovědnost!“

„Já vím, že víš, mami,“ vzdychnu a políbím ji na tvář. „Ne každý je ale jako ty. Ty jsi jedinečná.“

A Janet taky. Ale vím, že máma to nepochopí a bude na ni naštvaná, poněvadž si neumí představit, že by někdo byl tak lehkomyslný, aby skončil v práci a nepovažoval to za naprosto ostudný akt zbabělství a zrady.

„Prosím, slib mi, že se ji nebudete snažit přesvědčit, aby zůstala.“

„Ale zlatíčko, ona ti tak pomáhá, viď?“ Máma vypadá tak zoufale, jak se já uvnitř cítím ohledně Janetina rozhodnutí přestěhovat se do jiného města, a pohled na její reakci mě přinutí zamyslet se nad tím o trochu víc a uvědomit si, jak moc budu ztracená v temnotě světa a mé vlastní duše bez svého vůdčího světla.

Ach můj bože. Náhle mě to udeří vší svou tíhou.

Už žádná sezení.

Už žádná vlídná, dokonale poskládaná slova.

Ach.

Můj.

Bože.

Co když tohle je ono? Co když se mi bude po Janet tolik stýskat, že její odchod z mého života bude ten důvod, proč jej ukončím?

Tohle se nemůže dít. Musím se odsud dostat, protože kuchyně je plná ostrých nožů a skleněných mís, které bych mohla rozbít a pořezat se s jejich střepy. Vím, že máma by mi nedovolila to udělat, nemůže však zastavit mé rostoucí nutkání to udělat a já tu nemůžu jen tak stát a předstírat, že s tím už zase nebojuju.

„Omluvila bys mě?“ zamumlám velmi rychle a honem vycouvám a zamířím do zahrady, mého mírumilovného prostředí, mé zenové zóny. Posadím se na lavičku, která je naproti kůlny, a nadechuju se a vydechuju, znovu a znovu. Musím se uklidnit. Počítám do deseti. Počítám keře v naší zahradě. Počítám okamžiky, kdy jsem se tento týden usmála, ale toto číslo je příliš nízké na to, aby mi poskytlo dostatek času se uvolnit, takže počítám, kolikrát jsem znovu koukala na Gilmorova děvčata. Tohle číslo už je vyšší a to dýchání mi taky hodně pomáhá.

Panika pomalu odchází a já jsem na sebe celkem pyšná. Tohle byl poměrně krátký záchvat v porovnání se spoustou jiných, kterými jsem si za poslední dva roky prošla. Možná se zlepšuju. Musím o tom říct Janet, až ji příště uvidím. Jestli se to vůbec někdy stane, jasně. Ale musím před ní zatajit, že ona je ten důvod, proč jsem se vůbec zhroutila. Nechci, aby se kvůli mně cítila provinile. To by nebylo fér. Pořád stojím za tím, co jsem řekla mámě. Janet si zaslouží být šťastná.

Ale co já? Co můj šťastný konec?